| Domovská stránka | Informace | Online kurz | O projektu | Partneři |
Tento dokument je věnován právnímu rámci migrace a zabývá se legislativou v oblasti migrace a azylu. Součástí tohoto dokumentu jsou odkazy na webové stránky. Při studiu je třeba věnovat pozornost jak hlavnímu textu, tak uvedeným webovým odkazům. Po prostudování tohoto textu byste měli dobře rozumět legislativnímu rámci azylové problematiky. Seznámení s tímto modulem z vás však neučiní kvalifikovaného právního nebo imigračního poradce. Pokud váš klient potřebuje poradenství v oblasti imigrace, odkažte jej na jeho právního poradce nebo na příslušnou organizaci.
Historie poskytování pomoci a ochrany uprchlíkům mezinárodním společenstvím je dlouhá. Lidé většinou neopouštějí svou vlast bez dobrého důvodu a v případě, že jsou k odchodu donuceni pronásledováním, se má zato, že si zasluhují ochranu jako uprchlíci. V roce 1921 jmenovala Liga národů Vysokého komisaře pro uprchlíky. Velký počet uprchlíků po druhé světové válce však vyžadoval přijetí formálnějších opatření. V poválečných letech tedy začala Organizace spojených národů budovat rámec definující úkoly a povinnosti států v této oblasti.
Úmluva Organizace spojených národů o postavení uprchlíků (a její Protokol z roku 1967) tvoří jádro mezinárodní uprchlické ochrany. Úmluva byla dokončena v roce 1951 a vstoupila v platnost v roce 1954. Podle ní mají státy v případě uprchlíků aplikovat mezinárodní lidskoprávní standardy. Úmluvu a/nebo její Protokol dosud ratifikovalo 139 zemí. Signatářské státy jsou odpovědné za poskytování ochrany uprchlíkům na svém území.
Článek 1 Úmluvy uvádí, že uprchlíkem je osoba, která „se kvůli opodstatněné obavě z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli politickému názoru nachází mimo svou zemi původu (nebo trvalého pobytu) a nemůže, nebo kvůli této obavě nechce, využít ochrany této země“. Jelikož definici uprchlíka je možné různým způsobem interpretovat, vydal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 1979 Příručku postupů a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka pomáhající státům při interpretaci definice Úmluvy z roku 1951.
Přiznání azylu znamená, že hostitelská země souhlasí s přijetím osoby obávající se pronásledování na své území. Minimální ochrana, kterou stát může uprchlíkovi nabídnout, je nevracet jej násilně do země, kde mu/jí hrozí pronásledování. Tento princip je známý pod názvem „princip non-refoulement“. Státy poskytují také ochranu osobám, které kritéria Úmluvy nesplňují, které ale přesto ochranu potřebují. Tito tzv. „uprchlíci de facto“ mohou získat zvláštní status z humanitárních či jiných důvodů.
Dalšími relevantními mezinárodními nástroji jsou Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Statut Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees, UNHCR, agentura OSN vzniklá v roce 1950) a Deklarace OSN o teritoriálním azylu (1967). I když tyto rezoluce nejsou pro členské státy právně závazné, jsou obecně považovány za definující mezinárodní principy. Základ práva požádat o azyl je uveden v první části článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv: „Každý má právo hledat azyl před pronásledováním v jiných zemích a požívat tam azylu.“
Více informací o lidských právech najdete na stránkách organizací Amnesty International nebo Human Rights Watch.
Článek 22 stanovuje práva uprchlíků na veřejné vzdělání a rozlišuje mezi „základním vzděláním“ a „jiným vzděláním“. Základním vzděláním se myslí „povinná školní docházka“, která se ve většině evropských zemí týká dětí od 6 do 15 let.
V oblasti základního vzdělání budou smluvní státy s uprchlíky zacházet stejně jako se svými občany.
Smluvní státy poskytnou uprchlíkům co nejpříznivější zacházení, a v žádném případě ne méně příznivé, než jaké je poskytováno obecně cizincům za stejných okolností, pokud jde o jiné než základní školní vzdělání, a zejména pokud jde o přístup ke studiu, uznávání cizích školních vysvědčení, diplomů a titulů, promíjení školného a poplatků a udělování stipendií.
Smluvní státy poskytnou uprchlíkům, kteří se zákonně nacházejí na jejich území, co nejpříznivější zacházení poskytované za stejných okolností cizincům, pokud jde o právo přijmout zaměstnání za mzdu.
Omezující opatření platná pro cizince nebo pro zaměstnávání cizinců s ohledem na ochranu vnitrostátního pracovního trhu nebudou v žádném případě uplatňována na uprchlíka, který z nich byl vyňat již v době vstupu této úmluvy v platnost pro příslušný smluvní stát nebo který splňuje jednu z následujících podmínek:
Smluvní státy se zavazují příznivě posuzovat asimilaci práv všech uprchlíků, která se týkají zaměstnání za mzdu, s právy svých vlastních občanů, a zejména těch uprchlíků, kteří přišli na jejich území při realizaci programů náborů pracovníků nebo programů přistěhovalectví.
Smluvní státy se zavazují poskytovat uprchlíkovi zákonně se zdržujícímu na jejich území zacházení co nejpříznivější a v žádném případě ne méně příznivé, než jaké je poskytováno obecně cizincům za stejných okolností, pokud jde o právo pracovat samostatně v zemědělství, průmyslu, řemesle a obchodu a zřizovat obchodní a průmyslové společnosti.
Každý smluvní stát poskytne uprchlíkům zákonně se nacházejícím na jeho území, kteří jsou nositeli diplomů uznaných příslušnými úřady tohoto státu a kteří mají v úmyslu vykonávat svobodné povolání, co nejpříznivější zacházení a v každém případě ne méně příznivé než ostatním cizincům za stejných okolností.
Smluvní státy učiní vše proto, v souladu se svými zákony a ústavami, aby zajistily usazování takových uprchlíků na všech územích, za jejichž mezinárodní vztahy jsou odpovědny.
Úmluva nezmiňuje specificky otázku pronásledování kvůli příslušnosti k určitému pohlaví. Jaký druh pronásledování může podle vás žena zakoušet kvůli svému pohlaví? Myslíte si, že ženě postižené pronásledováním kvůli její příslušnosti k ženskému pohlaví by mělo být přiznáno postavení uprchlíka?
Žadatelky o azyl, které byly postiženy pronásledováním kvůli svému pohlaví (genderovým pronásledováním), se při svém úsilí najít mezinárodní ochranu setkávají s některými vážnými překážkami. Během azylového pohovoru se ženy, které se staly obětí zneužití, mohou cítit příliš zahanbeny nebo poníženy na to, aby o tomto tématu hovořily s cizími lidmi, zejména vede-li pohovor muž. Vládní úředníci vedoucí azylový pohovor většinou věnují pozornost spíše „tradičním“ formám pronásledování a nemusí být dostatečně citliví ke genderovým problémům, jakými jsou například sexuální násilí nebo nucený sňatek.
Na rozdíl od nebezpečí hrozícího mužům se většina žen setkává s rizikem spíše v domácím kontextu – v „soukromé“ oblasti, která je někdy vnímána jako oblast mimo dosah mezinárodního práva. Úzce souvisejícím problémem je skutečnost založená na obecném přesvědčení, že určité praktiky postihující ženy jsou součástí dané kultury nebo náboženství a nemohou se tedy rovnat pronásledování, i když představují porušení všeobecných lidských práv. Je proto důležité, že Deklarace OSN o odstranění násilí na ženách požaduje od států, aby učinily vše pro zabránění, vyšetření a potrestání násilných činů namířených proti ženám a to nejen těch, kterých by se dopouštěli státní činitelé, ale také činů páchaných „soukromými osobami“.
Na základě nedávných právně diskutovaných azylových případů je možné rozlišit šest hlavních forem pronásledování kvůli určitému pohlaví. Prvním, a možná nejlépe stanoveným typem, je tvrdé a nelidské zacházení kvůli překročení sociálních norem. Žena, která poruší normy svého společenství, tak může učinit na základě svého rozhodnutí a svého hlubokého přesvědčení. Takové překročení norem se však může odehrát také za okolností, nad kterými žena nemá žádnou kontrolu. Oběť znásilnění, které hrozí stíhání a trest za cizoložství, je příkladem takové situace.
Za druhé, pronásledování může mít také formu sexuálního násilí. I když ženy bývají touto formou pronásledování postiženy nejčastěji, obětí se mohou stát i chlapci a dívky a například také mužští vězni mohou být terorizováni tímto způsobem.
Třetí, a poněkud kontroverzní, formou genderového pronásledování je ženská obřízka. Obřízka pohlavních orgánů je praxe, které se vyhýbá nebo se brání jen málo žen, pravděpodobně proto, že je prováděna většinou u malých dívek. O pronásledování nemůžeme samozřejmě hovořit, pokud žena určitou praxi přijímá nebo ji toleruje, ať se tato praxe zdá jakkoliv hrozná. Avšak v situaci, kdy je tato praxe vykonána proti její vůli a kdy vládní orgány nemohou nebo nechtějí poskytnout ženě ochranu, může být ženská obřízka základem úspěšné žádosti o přiznání postavení uprchlíka.
Za čtvrté, v otázce antikoncepce zastává UNHCR názor, že národní politika plánovaného rodičovství nemůže být považována za z podstaty perzekuční. Je-li tato politika aplikována nediskriminačním způsobem, ve prospěch obecné společnosti a respektuje-li lidská práva, je možné tyto postupy považovat za legitimní státní praxi. Jak však v roce 1994 uznal Akční program Káhirské konference o populaci a rozvoji, všichni jedinci a páry mají základní právo „přijmout rozhodnutí o své reprodukci bez diskriminace, nátlaku nebo násilí“.
Existenci postupů v oblasti plánovaného rodičovství je tedy třeba odlišovat od metod používaných pro jejich realizaci. Dodržování pravidel je možné zajišťovat vysvětlováním, osvětou, veřejnými kampaněmi a ekonomickými stimuly. Jsou-li však užívány násilné nebo intruzívní metody, například nucené interrupce nebo nedobrovolné sterilizace, mohou žena i muž legitimně tvrdit, že se obávají pronásledování.
Trest nebo špatné zacházení kvůli homosexuální orientaci žadatele může být považováno za pátou formu genderového pronásledování, jelikož se týká rolí, které by ženy a muži měli podle obecného očekávání ve společnosti zastávat. UNHCR je dlouhodobě toho názoru, že opodstatněný strach z pronásledování kvůli homosexuální orientaci může vést k přiznání postavení uprchlíka. Homosexuálové očividně tvoří „určitou sociální skupinu“ ve smyslu Úmluvy z roku 1951.
Šestou oblastí genderové uprchlické jurisprudence je oblast domácího násilí přesto, že se jedná o poměrně novou otázku, která se stala základem úspěšných azylových žádostí jen v několika zemích. Domácí násilí se stává azylovou otázkou především v situacích, kdy zneužívání dosáhne určitého stupně závažnosti a kdy úřady nejsou schopny či ochotny poskytnout dotyčné osobě jakoukoliv ochranu.
V posledních letech vydala řada zemí, především Austrálie, Kanada a Spojené státy, směrnice pro posuzování azylových žádostí obsahujících prvek genderového pronásledování. Úmyslem těchto směrnic není zavést nový důvod pro přiznání postavení uprchlíka, ale jasně stanovit interpretaci definice uprchlíka uznáním specifických forem pronásledování postihujících ženy.
Rada Evropy se snaží podporovat jednotný postup Evropy při zlepšování životních podmínek, lidských práv a hodnot. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, nad kterou si Rada Evropy vzala patronát, byla schválena v roce 1950. Na základě této Úmluvy vznikl také Evropský soud pro lidská práva. Tento stálý soud je k dispozici všem osobám a všem smluvním státům spadajícím do jeho jurisdikce.
V nedávné době se v Evropské unii objevily snahy o koordinaci národních azylových systémů v rámci Evropy. Maastrichtská smlouva z roku 1992 dává všem signatářům za úkol, aby pracovali na společné azylové politice. V roce 1995 byla plně realizována Schengenská dohoda, která ukončila hraniční kontroly a umožnila volné cestování mezi všemi členskými zeměmi (s výjimkou Velké Británie, Irska a Dánska). Dublinská úmluva, která vstoupila v platnost v roce 1997, stanovuje, která evropská země je odpovědná za posouzení individuální azylové žádosti. Amsterdamská smlouva, platná od roku 1999, dává Evropské unii nové pravomoci. Na summitu v Tampere ve druhé polovině roku 1999 Evropská komise znovu potvrdila amsterdamský závazek vybudovat v Evropské unii oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.
Existuje několik hlavních důvodů snahy koordinovat azylovou politiku v rámci Evropy. Evropská unie chce na jedné straně demonstrovat své odhodlání dodržovat závazky podle Úmluvy z roku 1951 a dalších relevantních právních nástrojů. Na druhé straně však reaguje na rostoucí počet žadatelů o azyl v poslední čtvrtině dvacátého století. Jedním z důvodů tohoto nárůstu je skutečnost, že evropské země se stále více brání imigrantům přijíždějícím do Evropy ve snaze najít práci.
Od konce sedmdesátých let je podání azylové žádosti jeden z velmi mála, ne-li jediný legální způsob, jak se může jedinec do „pevnosti Evropa“ dostat. Na nárůst počtu žadatelů o azyl však mnohé státy reagují omezením přístupu k azylovému řízení nebo zavedením postihů žadatelů o azyl (například omezením výše podpory, snížením přístupu ke službám, zavedením poukázek na služby namísto hotovosti apod.). Tato opatření však počet osob snažících se dostat do Evropy nesnižují. V důsledku takového politického klimatu začali být žadatelé o azyl znevažováni a je s nimi zacházeno způsobem, který je často v rozporu se závazky podle Úmluvy z roku 1951. Stálé vládní stížnosti na zneužívání azylového řízení vedly v řadě zemí ke vzniku atmosféry netolerance a rasismu namířeného proti uprchlíkům.
Procento úspěšných žadatelů o azyl se v posledních letech nepochybně zmenšilo a v mnoha případech je žadatelům přiznáván jiný typ ochrany. Evropská rada pro uprchlíky a exulanty (European Council for Refugees and Exiles, ECRE ), zastřešující agentura nevládních organizací zabývajících se uprchlickou problematikou, uvádí, že přestože v Evropě existuje odpovídající právní rámec pro přiznání azylu a integraci uprchlíků, nízký počet uznaných uprchlíků vzbuzuje otázky o efektivnosti tohoto rámce. ECRE doporučuje, aby osoby, kterým byla přiznána komplementární ochrana, měly stejná socio-ekonomická práva jako osoby s přiznaným postavením uprchlíka. V současnosti jsou tato práva většinou omezenější.
Je stále více zřejmé, že opatření odrazující žadatele od vstupu do Evropy nevyřeší problémy, které uprchlíky nutí opouštět svou zemi, ani extrémní chudobu, která tolik migrantů nutí hledat práci ve světě. Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization, ILO) předpovídá, že počet migrantů ve světě (přesahující nyní 120 miliónů) poroste i nadále kvůli tlakům v pracovní oblasti, rostoucím rozdílům v příjmech a revoluci v oblasti informačních a komunikačních technologií. I když je těžké činit nějaké přesné odhady, je evidentní, že v zemích EU se nachází stále rostoucí počet imigrantů bez dokladů, jejichž práva jsou omezena (nebo kteří nemají práva vůbec žádná). Není pochybností o tom, že Evropa pracovní migranty potřebuje, vlády však tuto potřebu ve svých současných imigračních plánech nereflektují.
Evropská unie se mezitím snaží řešit azylovou problematiku. Tento proces je složitý a stále pokračuje, snaží se najít rovnováhu mezi „potřebami“ států a jejich závazkem chránit uprchlíky. Amsterdamská smlouva z roku 1997 přinesla rozhodnutí začlenit azylovou a imigrační politiku do působnosti EU vypracováním závazného právního nástroje vycházejícího z dřívějších rezolucích. Jeho součástí by měla být harmonizace sociální pomoci pro žadatele o azyl, dočasná ochrana uprchlíků v případě rozsáhlých krizí a sdílení odpovědnosti mezi členskými zeměmi. Čas ukáže, zda EU dodrží své základní společné hodnoty svobody, lidských práv a vlády zákona.
V roce 2003 bylo ve světě více než 20 miliónů uprchlíků a dalších osob spadajících do oblasti zájmu UNHCR. Z tohoto počtu bylo jedenácti miliónům osob přiznáno postavení uprchlíka, téměř dva milióny osob byli žadatelé o azyl a na dva a půl miliónu lidí byli uprchlíci, kteří se vrátili do svých domovů. Tato čísla zahrnují pouze uprchlíky, kterým je poskytována nějaká forma pomoci; existuje mnoho miliónů dalších, kterým pomoc poskytována není a kteří byli vnitřně přesídleni uvnitř své vlastní země. Uprchlíci většinou zůstávají v regionu blízko své domovské země a jen malá část z nich je nucena (a má prostředky dostat se) dále, například do Evropy.
Je velmi obtížné porovnávat údaje o počtu přiznaných azylů v jednotlivých evropských zemích kvůli rozdílům v jednotlivých právních systémech. V roce 1995 získalo v Evropě azyl něco přes 40 tisíc žadatelů o azyl. V tomto roce pocházelo 29% všech žadatelů o azyl v Evropě z Blízkého východu, 24% z bývalé Jugoslávie, 11% z ostatních evropských národů, 14% z Asie a 21% z Afriky. V letech 1989-1999 tvořili žadatelé z bývalé Jugoslávie 19% všech žadatelů o azyl v Evropě, za nimi byli rumunští (10%) a turečtí (9%) žadatelé o azyl.
Nejaktuálnější údaje naleznete ve statistikách UNHCR .
Praxe evropských zemí v oblasti sociální a právní ochrany žadatelů o azyl vstupujících na jejich území se značně liší. Často existuje rozdíl v zacházení s osobami, které přijíždějí se všemi nutnými dokumenty, a osobami přijíždějícími bez dokladů. Mezinárodní legislativa nečiní rozdíl mezi „žadatelem o azyl“ a „uprchlíkem“. Osoba má být považována za uprchlíka dokud vláda neukáže, že žadatel/ka uprchlíkem není. V praxi však vlády často zacházejí se „žadateli o azyl“ ve snaze odradit je od vstupu do Evropy způsobem, který je očividně v rozporu s Úmluvou.
Následující procedury jsou zahájeny poté, co žadatel podá v některé evropské zemi žádost o azyl. Žadatel o azyl musí nejprve rychle kontaktovat policii nebo imigrační službu a požádat o azyl. Někdy je rozlišováno mezi osobami žádajícími o azyl na hraničním přechodu a osobami, které podají tuto žádost až ve vnitrozemí. Většina evropských zemí poskytuje žadatelům o azyl v tomto stádiu řízení nějaký druh právní pomoci. To je velmi důležité neboť žádost může být zamítnuta a v tom případě je nutné přijmout odpovídající právní kroky. V mnoha případech zamítnutí žádosti znamená, že žadatel o azyl bude vrácen do země, ze které přišel. Vypadá-li jeho původní žádost hodnověrně a splňuje-li určitá formální kritéria (není na cestě příliš dlouho, nebyla mu přiznána ochrana jinde a nespáchal nepolitický zločin), bude jeho žádost dále posouzena.
V dalším řízení provede se žadatelem pohovor představitel cizinecké policie, imigračního úřadu nebo jiného centrálního orgánu zjišťujícího jeho/její důvody odchodu ze země. Pohovor je pro žadatele o azyl většinou náročná zkušenost. Očekává se od něj, že svůj příběh vypoví otevřeně a úplně. Při pohovoru může dojít na podrobné otázky, které jsou někdy pro žadatele traumatické. Kvůli zkušenostem ze své země původu může mít žadatel legitimní důvod nedůvěřovat policii a bát se jí. Proto nemusí uvést všechny skutečnosti, čímž může snížit svou šanci získat azyl. S rostoucím počtem žadatelů o azyl musel být rychle rozšířen i aparát pro posuzování žádostí. Školení nových osob vedoucích pohovor však někdy nestačí držet krok s rapidní expanzí systému. Problémem bývá i komunikace. I při využití služeb tlumočníka může docházet k nedorozuměním kvůli rozdílným dialektům, možné zaujatosti tlumočníka, nedůvěře nebo nekompetenci.
Ústřední orgán následně rozhodne, zda má být postavení uprchlíka přiznáno nebo ne. Pro ověření výpovědi žadatele o azyl jsou používány informace o situaci v zemi původu, ze které dotyčná osoba odešla. Tyto informace mohou být připravovány národní (vládní) agenturou a/nebo specializovanými organizacemi jako UNHCR či nevládními organizacemi jako Amnesty International nebo Human Rights Watch.
Je-li rozhodnutí negativní, má žadatel většinou možnost podat odvolání. Celé azylové řízení může trvat docela dlouho, od několika měsíců až po několik let. Doba čekání na vydání rozhodnutí je často velmi těžká a může mít negativní dopad na duševní zdraví žadatele.
Země vydávají žadatelům o azyl doklad totožnosti (tento doklad však většinou nemůže sloužit jako doklad cestovní). Někdy je pohyb žadatelů o azyl omezen a v některých případech mohou být tato omezení přísná (například uvalení vazby). Vlády někdy poskytují právní poradenství, častěji to však jsou nevládní organizace, dobrovolnické agentury nebo, v některých případech, UNHCR. V některých zemích sociální pomoc neexistuje a v poslední době mají i státy s dobrou reputací v oblasti poskytování pomoci tendenci snižovat prostředky poskytované žadatelům o azyl. Ubytování žadatelů o azyl se výrazně liší: některé země očekávají, že si žadatelé sami najdou a zaplatí vlastní ubytování, jiné nabízejí různé druhy ubytování – od stanů či sociálního bydlení až po soukromé ubytování hrazené státem. V některých zemích mohou žadatelé získat prozatímní pracovní povolení, v žádném případě tomu tak ale není ve všech zemích.
I když ale žadatel o azyl pracovní povolení má, je nalezení práce velmi obtížné kvůli různým překážkám, o kterých jsme hovořili v jiných modulech. Děti žadatelů o azyl by sice měly mít přístup k základnímu vzdělání, v praxi je ale často obtížné najít ve škole místo a děti bývají přesouvány z jedné školy do druhé. Vzdělávání dospělých a profesní vzdělávání často není k dispozici například kvůli nedostatku prostředků nebo potřebě jazykové podpory. Bohužel, v některých zemích to platí i o kurzech v jazyce hostitelské země. Právo na služby podporující integraci během azylového řízení proto často není možné realizovat. V azylových systémech, ve kterých jsou lidé nuceni čekat léta na vydání rozhodnutí, může takové odepření možností integrace vést k závažnému sociálnímu vyloučení, což má škodlivý dopad jak na dotyčnou osobu, tak na hostitelskou společnost.
Součástí celosvětového programu přesídlení UNHCR jsou kvóty evropských zemí pro přijímání uprchlíků, kteří získali dočasnou možnost pobytu v zemích, jež jim nemohou nabídnout trvalé útočiště. V rámci programu UNHCR je těmto osobám přiznán status uprchlíka při vstupu nebo během zrychleného azylového řízení v hostitelské zemi.
Ti žadatelé o azyl, kteří procházejí standardním azylovým řízení, mohou čekat na vydání rozhodnutí dlouhou dobu. Je-li konečné rozhodnutí kladné a získá-li žadatel postavení uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951, měl by získat práva, která jsou v některých oblastech rovná právům státních příslušníků dotyčné země a v ostatních oblastech se rovnají standardům nejvstřícnějšího možného zacházení s cizím státním příslušníkem. Mnohé evropské země poskytují uprchlíkům více práv, než jaká stanovují minimální standardy Příručky UNHCR. Rozsah práv přiznávaných uprchlíkům se však v různých evropských zemích výrazně liší, což je odrazem různých tradic a hodnot. Práva uprchlíků de facto bývají často méně velkorysá než ta, která jsou přiznávána konvenčním uprchlíkům. Konvenční uprchlíci mohou získat Konvenční cestovní doklad (neboli „uprchlický pas“) a nepotřebují víza pro cestování do těch evropských zemí, které podepsaly dohodu o zrušení víz pro uprchlíky. Uprchlíci de facto mají většinou právo na cestovní doklad, potřebují ale na cestu do většiny zemí vízum.
Je jasné, že uprchlíci pocházejí z různých prostředí; potřeby většiny z nich však hostitelská země může pokrýt. Základní vzdělání by mělo být dostupné všem uprchlíkům. Střední, odborné a vyšší vzdělání je často také možné, i když praktické možnosti mohou omezovat finanční prostředky. Prostředky na vzdělávání dospělých bývá možné získat od vlády nebo od různých nadací. Stát někdy poskytuje bezplatné jazykové kurzy, často ale jen po omezenou dobu.
Většina uprchlíků si může najít placené zaměstnání, i když někdy existují určitá omezení týkající se soukromého podnikání či omezení ve svobodných povoláních, pro která je vyžadována zvláštní kvalifikace. Neekvivalentnost vzdělávacího prostředí je důležitým faktorem, který může uprchlíkům bránit ve výkonu určitých profesí. Jak bylo řečeno v ostatních modulech, překážkou omezující možnosti zaměstnávání uprchlíků (a vlastně všech cizinců) v Evropě jsou i další faktory jako ekonomické podmínky, rodinné povinnosti a diskriminace. Uprchlíci většinou mají přístup k sociálním dávkám stejně jako státní příslušníci dané země.
Politická práva uprchlíků bývají často omezená – uprchlíci většinou nemohou volit nebo kandidovat ve volbách. Mohou existovat také vládní pozice, například místa v civilní správě, která uprchlíci nemohou zastávat. Většina občanských práv uprchlíků, jako svoboda vyjadřování, vzdělání a vyznání, je zákonem dobře definována a chráněna. Několik mezinárodních nástrojů také zdůrazňuje právo na rodinný život, i když praktické problémy (například nízký příjem) mohou sloučení rodiny reálně znemožnit.
Přestože práva zakotvená v Úmluvě z roku 1951 by měla podporovat integrační proces, v praxi se uprchlíci v celé Evropě ve svém úsilí začít nový život setkávají s řadou překážek. Jazyk a kultura hostitelské země může být pro uprchlíka zcela cizí, právní nároky nejsou vždy jasně specifikovány nebo nejsou v praxi respektovány. Každá evropská země nabízí jinou úroveň pomoci poskytované buď státními nebo místními orgány nebo dobrovolnickými či nevládními organizacemi. Tato pomoc je zásadní a pomáhá uprchlíkům realizovat svůj potenciál během pobytu v hostitelské zemi. Uprchlíci se často nemohou nebo nechtějí vrátit do své země původu kvůli stále existujícímu riziku pronásledování a mohou se tedy rozhodnout přijmout občanství hostitelské země poté, co splní kritéria stanovená dotyčnou zemí pro naturalizaci (většinou několik let pobytu).
| Domovská stránka | Informace | Online kurz | O projektu | Partneři |
Page created 24.09.05. Page author: Dr P M Clayton, Faculty of Education, University of Glasgow
